Africa Eco Race 2015 skončila
autor: Haro007, 11. 1. 2015, Diskusia k článku (počet reakcií: 4)
Oddychový deň v polovici preteku je pri dvojtýždňových rally nevyhnutnosťou na reparáciu techniky a účastníkov. Po ňom býva menej porúch, zranení a zlyhaní v navigácii vinou vyčerpania. Aj infarktov vždy ubudne. Prišiel vhod hlavne nášmu nezničiteľnému zástupcovi v kategórii motoriek. Potom musel konvoj prekročiť hranicu Maroko – Mauretánia, čo býva niekedy, napriek vybavovaniu vopred, poriadna fuška.
Po sérii porúch, problémov a komunikačných nedorozumení náš Jano Zaťko predsa len pokračoval v preteku Africa Eco Race 2015. Jeho totálne nezodpovedná príprava techniky je, na druhej strane, vyvážená pokojom a nezlomným duchom. A tak bolo aj v druhej polovici rally. Jej podstatná časť viedla po Mauretánii, po povestných dunách s ešte povestnejšou konzistenciou piesku. Má síce veľké zrná, no jeho malá merná hmotnosť a absencia akejkoľvek vlhkosti robia z neho nečitateľnú pascu pre pretekárov. Problémy počastovali návštevou všetkých bez rozdielu kategórie, nakoniec našťastie nebol počet odpadnuvších nejako tragicky vysoký.
Ako sa predpokladalo, celkové víťazstvo ukoristil bez väčších problémov Pal Anders Ullevalseter. Druhému v poradí, Rakúšanovi s divokým menom Robert Theuretzbacher, naložil takmer 3 hodiny a a tretiemu Ingo Waldschmitovi vyše 4 hodiny. Všetci jazdili na KTM 450. Zároveň to boli aj prví traja v kategórii do 450ccm. kategóriu nad 450ccm vyhral Francúz Norbert Dubois na KTM 690, celkovo 6. v poradí.
Za pozornosť stojí umiestnenie výborne jazdiacej ambicióznej Rusky Anastazii Nifontovej na Husqvarne 450. Celkovo skončila na 7. pozícii, ktorú s prehľadom kontrolovala počas preteku.
Večne spokojný Jano Zaťko obsadil 14. miesto spomedzi 18 klasifikovaných v cieli, čo určite možno v daných problémoch považovať za úspech. Blahoželáme! Viac opäť necháme prehovoriť priamych účastníkov podľa ich príspevkov. Presne povedané, skopírujem komenty Zuzany, Janovej vernej pravej ruky, ktorá ako jediná stíhala aj niečo popísať. Hoci nie všetky dni, dosť na poskytnutie obrazu o atmosfére a dianí na Eco Race.
Volný den – 4.1.2015
Ráno jsme vstávali až po 8.hodině, protože jsme se potřebovali trochu prospat. Došli jsme si na snídani a po snídani se začalo montovat. Hledali jsme docela dlouho příčinu, než-li jsme přišli na závadu. Museli jsme vyměnit zapalování, neboť byly pokazené cívky – tím pádem nefungovalo dobíjení a navíc to nadělalo docela neplechy. I dvakrát vyměněný olej stále ukazoval nečistoty. Našťestí jsme měli s sebou náhradní, tak se nám to podařilo vyměnit, ale vzalo to spoustu času. Já mezitím došla pro roadbook na další závodní den a vyřídili jsme restart, aby jsme mohli pokračovat dále v soutěži, Sice to znamenalo penalizaci, ale my bychom to rádi dojeli ve zdraví do cíle do Dakaru. To pro nás bude největší úspěch. Jakmile byla motorka pojízdná, šlo se to ozkoušet do terénu. Jančí vzal s sebou motorku navíc, stejný obsah i značku – BMW 4504t v případě potřeby i na náhradní díly. Tak jsem se oblékla do motorkářského a Jančí mi pôjčil tu náhradní. A už jsme jeli vyzkoušet okolní terén. Jančí normálně na svojí dakarovce. No bylo to úžasné. Zrovnaj sme měli depo u oceánu, takže jsme jeli kousek dál – pár kilometru od lidí a projížděli se nad útesy. Ujeli jsme takhle pár kilometru, okusila jsem taky motorku jak tahá na rovinkách a je to rozhodně větší rebel, než-li je moje dváca. Jančí celou motorku snížil, tak jsem bez problému dosáhla na zem, což bylo parádní. Takže jsme se parádně povozili. Nakonec jsme ježdění zakončili tím, že mi Jančí pujcil svoji závodní dakarovku, abych si to také mohla zkusit. Sice jsem nedosáhla na zem, ale komu se to jen tak pošťestí svést se na takovýmhle stroji. Bylo to takové zvláštní, když zatočíš řídítky, ty se otočí, ale roadbook zustane rovně. Je mi jasné, že to je jen o zvyku, na všechno si člověk dokáže zvyknout. Takže jsem prožila neskutečný zážitek, za který jsem moc vděčná.
Po ježdění bylo třeba na motorce dodělat pár posledních věcí na údržbu. Jás e mezitím postarala o roadbook.
Nakonec se u nás zastavil ještě Jára Šíma a udělali s Jančím nějakou reportáž, na kterou se mužete brzy těšit. Udělalo se pár fotek.
Toto depo v Dakhle bylo asi nejvíc navštěvované místními lidmi, co jsem tu zažila. Každý se tu s Tebou chce fotit, tak asi po 20.fotce jsem už jen nasazovala americký úsměv a snažila jsem se tvářit alespoň duchapřítomně.
Večer už jen poslední úpravy na moto a v roadbooku, večeře, procházka po pláži a šup do postele, protože zítra nás zase čeká jeden z náročných dnu. Ovšem jako je tu skoro každý den….
Stage 6. – 5.1.2015
Dnes jsme měli budíček již na 4:20, protože Jančí startoval v 5:41. Rychlá hygiena, snídaně, poslední úpravy a vydáváme se na cestu. Čekalo nás 571km z Dakhly do Chami. Takže přesun do Mauretánie.
Jančí startoval ještě za tmy. Vyrazili jsme hned po něm, protože jsme se dozvěděli, že na hranicích Maroka s Mauretánii budou trochu časové komplikace. Když jsme byli cca 35km od depa, zahlédli jsme auto svítící varovky. Pomalu jsme zastavovali a nakonec jsme tam uviděli Jančího, jak stojí u motorky. Nevěděli jsme co se děje. Okamžitě jsme zastavili a běželi řešit situaci. Naštěstí to byla jen technická závada na motorce. Nešla vubec nastartovat, tak rychle všechno sundat a snažili jsme se najít, co se vlastně stalo. Z náhradní motorky jsme vyndali i řídící jednotku a zkoušeli, jestli je chyba tady. Bohužel nic. Už jsme měli myšlenky, že motorku naložíme do auta a za Mauretánskými hranici se závada opraví a bude se pokračovat dál. Toto byl totiž jen přejezd a rychlostní zkouška začínala až v Mauretánii. Motorku jsme zkoušeli nabít přes auto. Nakonec se zkoušeli fodpojit a zapojit všelijaké kontektory. Během chvilky motorka naskočila. Rychle vše namontovat zase zpátky a Jančí mohl pokračovat dále. Byli jsme rádi, že jsme jeli za nim a mohli jsme to takhle podchytit. Během cca 45m jsem měla od Jasnčího volání. Oznámil nám, že se motorka zastavila a nejde s tím nic udělat, že se bude muset přehodit motor z náhradní motorky. Takže nám určil polohu a my pro něj pospíchali. Po chvíli jsme dojeli na domluvené místo. Domluvili jsme se, že se motorka naloží, at stihneme přejezd za hranice a hned za hranicemi se to zvládne přehodit. Během chvilky byla motorka i ostatní věci naložené a my už pospíchali dále.
Když jsme přijížděli k hranicím, viděli jsme tu ohromnou kolonu kamionu. Nás všechny, co patří do závodu poušťeli jinou cestou. Jenže jsem zrovna řídila já a objížděcí trasa byla docela písčitá. Po pár metrech se mi podařilo hned auto zahrabat. Nebyli jsme schopni to sami vytlačit, tak jsme museli počkat na jeep, který nám pomohl. Po chvíli jsme byli na hranicích. Neskutečné fronty. Nás na první zastávce u celníku pustili dopředu, protože věděli, že máme v autě závodní motorku a závodníci měli přednost. Po chvíli jsme projeli první část, pak nás čekala cesta doluhá cca 5km mezi celnicí a hranicemi. Bohužel všude tolik písku, že jsme auto zahrabali znovu. Naštěstí kolem jel jeden asistenční truck a ten nám pomohl dostat se zpátky na cestu. Pokračovali jsme dále. Když jsme se dostali na hranice, znovu neskutečné kolony. Po pár desítkách minut jsme to šli řešit, že potřebujeme být předností, z duvodu závodu. Domluvili jsme se s nějakým černouškem, že nás tam protlačí, ale chce od nás tričko. Jančí se v rámci závodu obětoval a teamové tričko mu doopravdy dal.
Přejeli jsme zase jakousi kontrolou a nyní zbývalo už jen zařídit víza. Pořád jsme měli naději, že se vše dokáže stihnout. Po chvíli jsme uviděli dav, čekající na víza a naděje začala pomalu odpadávat. Na hranicích měli problem s internetem, pořád jim to vypadávalo a tak nám nezbývalo nic jiného než-li čekat. Nakonec to dopadlo tak, že čekání na víza trvalo 7 hodin!! Nechápali jsme, jak je tohle vubec možné. Později jsme se dozvěděli, že to nebyla chyba organizatora, ale vláda na ně ušila nějakou botu. Rychlostní zkouška z tohto duvodu musela být zrušená, což nám přišlo doopravdy vhod, kvôli stavu motocyklu. Nedostali jsme alespoň penalizaci za nedojetí 6.stage. Čekání ale bylo snad nekonečné. Ohromná tlačenice, pak už se to tam i hádalo. Ale přeci jen jsme se dočkali. Do depa jsme se dostali až kolem 21:30.V depu jsme se znovu stihli zahrabat s autem do písku, tak nám pomáhali Kazachstánský jezdci a pak jsme konečně zaparkovali. Čas se nám velice krátil. Takže jsme utíkali rychle na večeři a pak chystat motorku, roadbook a vše potřebné. Přehazovali se motory, takže si dovedete představit, co vše to obnáší. Docela nám to šlo od ruky. Stejně to potřebovalo dost času. Já si šla lehnout už ve 4:30 protože brzy ráno musel někdo z nás řídit, tak jsem se obětovala já. Jančí s Mirem šli spát kolem až kolem 5. ale motorka se dala dohromady a už k ránu se dala nastartovat. Myslela jsem, že předchozí den byl náročný, ale pak jsem zjistila, že vždycky to muže být ještě horší. Duležité bylo to všechno dát do kupy, abychom mohli pokračovat dále v soutěži.
Stage 7. – 6.1.2015
Ráno byl budíček již v pul 8. Čas to sice není špatný, ale pro nás to byly jen 3 hodiny spánku. Klasické ráno – hygiena, snídaně a příprava Jančího na start. Mezitím jsme nakládali věci do auta, abychom mohli vyrazit. Ani jsme nezkoušeli sami vyjet, neboť tu bylo takové písku, že jsme požádali rovnou o pomoc organizátory. Ducato se zapřáhlo za jeep a už se jelo. Po chvíli vše hotovo a my už jeli směr Azougui s tím, že máme před sebou 701km. Představa hrozná. Jančí měl dnes jen rychlostní zkoušku bez přejezdu dlouhou 433km, tak jsme museli jet co nejrychleji, aby na nás v depu moc nečekal. Bohužel se nám nedařilo tak, jak jsme předpokládali. Cestou jsme se míjeli s našimi kamarády francouzských mediku. Vždy, když jsme zastavili na celnici, mluvili jsme spolu přes okénko. Domlouvali jsme se na obědě, ale kvuli časovém presu jsme to bohužel nestáhli. Po chvíli jsme je viděli stát na odpočívadle, tak jsme nevěděli, jestli sej jim něco nestalo, tak jsme pro jistotu zastavili. Měli naštěstí jen přestávku na oběd. Dostáváme tu každý den takové obědové balíčky, tak jsme udělali malý piknik. Dopadlo to tak, že se u obědové pauzy načala lahvinka vína, protože oni mají ješťě zásoby (přeci jenom Francouzové). Po obědě jsme pokračovali dále. Cesta utíkala docela rychle, střídali jsme se v řízení, tankovali jsme. Když už jsme byli cca 15km před depem, říkali jsme, že dnešní den budeme mít brzy úspěšně za sebou, ale ejhle, přišli písčité pasáže.
Zrovna, když jsem řídila já, tak písčitý kopec. Představila jsem si situaci, jako když sedím na motorce před výjezdem, tak jsem v dostatečném rozjezdu za to zabrala. Bohužel mi to stejně nestačilo, protože jsme se zasekli o nízký spodek. Místní domorodci nám přiběhli na pomoc, takže jsme auto stlačili dolu a další pokus jsem nechala na Mirovi. Všimli jsme si, že spoustu lidí to jezdilo napravo, tak jsme drželi stopu a dostali jsme se nahoru. Jupíííí. Jedeme dál s myšlekami, že už jsme skoro u cíle. Jenže nás čekala další písečná pasáž. Stejná situace, rychlost byla dobrá, ale o spodek auta jsme zustali stát. Během chvilky kousek od nás skončilo stejně jiné auto. Nezbývalo nám nic jiného, než-li čekat na nějaký truck, který nám bude ochoten všem pomoci. Během cca 20min čekání jsme se dočkali. Ruští kamarádi s truckem písek dokázali hladce přejet a začali pomáhat všem ostatním zapadaným. Tak jsme mohli pokračovat dále. Byla už tma, ale do depa nám zbývaly pouhé 3km. Nyní jsem uviděla, že vedle cesty stojí naši francouzský přátelé, ale bez auta. Okamžitě jsme zastavili a šli řešit co se dělo. Roadbook tu ukazoval šipku doleva již do depa, ale kolegum se to ukázalo o odbočku dříve a byli se svým autem cca 50m od cesty, po které měli jet. Takže byli úplně mimo. Na autě jsme dali varovky a s kamarády čekali na jejich vysvobození. Během pár desítek minut pro ně přijela záchrana a my jsme mohli spokojeně jet do depa, které bylo vzdálené už jen cca 1km. Konečně v depu. Sice pozdě, za tmy, ale byli jsme tu a to bylo duležité. Jančí už tu na nás čekal, po chvíli řekl, že již několik hodin, ale duležité bylo, že tu jsme konečně zase všichni pohromadě. Jančímu se zadařilo zajet krásný výsledek a skončil na 11.místě, takže o to větší radost. Šli jsme na veeču, já pak zustala na briefing a pak nás čekala obvyklá práce – chystání roadbooku, chystání motorky, protože vydávála nějaké zvláštní zvuky. Skončilo se zase až po pulnoci. Tuším, že bylo kolem pul 1. Ale vše se zvládlo a mohlo se jít spokojeně chrnět.
Stage 8. – 7.1.2015
Máme za sebou dnešní etapu. Janči vystartoval na 11.pozici. Bohužel, těsně před CP1 ztratil svoje 7. pruběžné místo dnešního dne z duvodu pádu ve značné rychlosti na terénní nerovnosti. Jančí je naštěstí v pořádku, kromě toho, že viděl tisíce hvězdiček. Tento pád zpusobil značné škody na motorce. Kompletně utrhnutý držák roadbooku, dotrhané kryty a nejhorší na tom je to, že se motorku nemohl nastartovat, protože vetšina kabelu byla potrhaná. Naštěstí objevil dva kabely, které bylo třeba spojit a náhradní spojkovou páčkou promostil kontakty startovacího relé a tak se mu podařilo motorku nastartovat a dojet do cíle! Nyní tvrdě pracuje na opravě celé motorky, protože zítra by chtěl pokračovat.
Text: Haro, foto a video: internet
